Obec Mladý Smolivec

Dožice – kaple sv. Michaela Archanděla

Zajímavé pojednání o jedné z nejvýznamějších památek naší obce - Dožice – kaple sv. Michaela Archanděla

Historické souvislosti

Kaple sv. Michaela Archanděla tvoří díky své poloze na 608 m. vysokém vrchu Kamýku severozápadně od obce výraznou krajinnou dominantu. Svými rozměry sice připomíná spíše kostel, ale protože v průběhu své existence nikdy neměla status farní ani filiální svatyně, je nazývána kaplí, byť s pravidelným bohoslužebným provozem. Ve starších pramenech bývala ovšem vesměs označována jako zámecká, což naopak zdůrazňovalo skutečnost, že měla sloužit v prvé řadě soukromým potřebám dožického zámeckého panstva.

Kapli dal postavit roku 1575 Mauric Chanovský z Dlouhé Vsi, jehož rod vlastnil Dožice od roku 1553 až do roku 1660. Zařídil ji potřebným mobiliářem a liturgickým náčiním včetně dvou zvonů. Přál si, aby se v kapli konaly vždy jen katolické bohoslužby a ve své poslední vůli z roku 1584 určil duchovnímu a ministrantovi, kteří by je zde zajišťovali, jako odměnu za každou mši 5 grošů a oběd na dožické tvrzi. Podle jiných údajů zřídil při kapli zvláštní fundaci pro čížkovského faráře, kterému daný úkol svěřil. Fundace sestávala z 1 kopy kaprů a 4 sudů piva z dožického pivovaru ročně. Bohoslužby se pak měly v dožické kapli odbývat čtyřikrát do roka, o svátcích Narození Páně, Zmrtvýchvstání Páně, Seslání Ducha svatého a konečně o svátku patrona kaple sv. Michaela Archanděla (29. září). Na ostatní bohoslužby docházeli dožičtí věřící do Čížkova nebo do Budislavic podle toho, jaká byla roční doba a počasí. Farností ovšem Dožice spadaly nejpozději od roku 1701 do Čížkova a s ním do pražské arcidiecéze, od roku 1993 pak náleží do diecéze plzeňské.
Údržbu kaple měl na starost obyvatel přilehlého domku. Jeho povinností bylo mimo jiné vyzvánět ráno, v poledne a večer, v letních měsících ještě proti mračnům. Naproti tomu byl osvobozen od všech robotních povinností a platů. K obživě mu vrchnost přidělila malé pole. Rozhodně tedy nebyl poustevníkem v pravém smyslu, jak se někdy uvádí. Roku 1800 vrchnost domek prodala.

Patronát nad kaplí měla vždy dožická vrchnost, respektive majitel zdejšího velkostatku. Vztahy mezi patrony a čížkovskými faráři, kteří sem (a také do sousedních Budislavic) na bohoslužby dojížděli, ovšem nebyly vždy idylické. Zejména Anna Juliana Bukovanská z Vrabí, které patřily Dožice v letech 1665–1689, měla spory s farářem Šebestiánem Seplumerem (1677–1686), kterému nechtěla odvádět předepsané fundace za bohoslužby v Dožicích a Budislavicích. Snažila se mu dokonce zamezit přístup do obou kostelů a dala odvázat provazy ode všech zvonů, aby nemohly svolávat věřící na bohoslužby. Příčinou nebo naopak důsledkem této nevole byla zřejmě obliba, kterou paní Bukovanská nalezla v řádu bosých augustiniánů, působícím od roku 1684 v nedalekých Lnářích. Je známo, že využívala jejich duchovních služeb a oplácela jim přívarkem v dožickém pivovaře. Nicméně čížkovský farář se nedal. Nejenže uvedl znovu do provozu zvony, nýbrž i dokázal patronku přimět, aby mu a ministrantovi zajistila alespoň povinný oběd na dožickém zámku. Při jedné takové příležitosti ovšem došlo mezi ním a mladým panem Maxmiliánem Bukovanským, synem Anny Juliany, ke konfliktu. Farář se zřejmě domáhal plnění starodávné fundace, čímž svého spoluhostitele rozlítil natolik, že ho udeřil pečínkou z kapouna do obličeje, až mu tím způsobil krvavé zranění.    

Od roku 1746 držel patronát nad kapli řád maltézských rytířů. Dožice tehdy koupil receptor (finančník) českého velkopřevorství hrabě Michael Ferdinand von Althann, aby sem následně mohla být z chorvatského Karlovace přenesena bailliva sv. Josefa. Bailliva představovala u maltézských rytířů komendu (řádový dům) vyšší kategorie. Dožická bailliva byla při tom výjimečnou tím, že její držitel (vždy z řad profesních rytířů šlechtického původu) se směl osobně účastnit zasedání nejvyššího shromáždění celého řádu – generální kapituly. Dožický dům maltézského řádu se proto nazýval „kapitulní baillivou sv. Josefa“ a v 19. století býval většinou užíván pro hmotné zabezpečení profesně nejstaršího z rytířů českého velkopřevorství řádu, tzv. bailli anziano. V držbě dožické baillivy se vystřídali následující řádoví rytíři:

1746–1747         Jan Karel Běšín z Běšin
1748–1769         Michael Ferdinand, hr. von Althann – Goldburg
1769–1785         Johann Anton Josef, hr. Colloredo – Mels – Wallsee
1785–1788         Philipp Josef, hr. von Sinzendorf – Ernstbrunn
1788–1789         Josef Maria, hr. Colloredo – Mels – Wallsee
1789–1815         Johann Baptist Franz, hr. Colloredo – Mels – Wallsee
1816–1819         Vincent Maria Josef, hr. Kolowrat – Libsteinsky
1820–1821         Johann Baptist, sv. p. von Haugwitz
1822–1825         Karl Vincenz Hieronymus, hr. von Neipperg
1826–1835         Edmund Franz, hr. Coudenhove
1835                   Karl Borromäus Josef, hr. Morzin
1835–1836         Ludwig Franz, hr. Montecuccoli – Laderchi
1837–1842         František Antonín, hr. Hrzán z Harasova a Kaplíře
1842–1847         Franz Salesius Seraph Anton Josef, hr. Khevenhüller – Metsch
1848–1874          Friedrich Damian Theodor Philipp, hr. von Schönborn – Buchheim – Wolfsthal
1876–1898          Adolf, hr. Podstatzky – Liechtenstein
1899–1914          Johann Nepomuk, sv. p. von Vernier – Rougemont
1915–1926          Karl Borromäus Emanuel Franz de Paula, hr. von Thun – Hohenstein       

Po vzniku samostatného Československa byla i na dožickém řádovém velkostatku provedena pozemková reforma, v jejímž důsledku řád přikročil k jeho prodeji. Konečná smlouva byla sepsána 1. února 1926 na celkovou sumu 1 100 000 Kč, za kterou dožický velkostatek zakoupili JUDr. Karel a Vlasta Šťastní, bytem v Praze – Bubenči. Součástí dispozičních práv byl přirozeně i patronát nad „zámeckou kaplí“ sv. Michaela, která však byla rozhodnutím okresního soudu v Blatné ze dne 15. září 1932 prohlášena za veřejnou. Po roce 1948 byl velkostatek Šťastným zkonfiskován a jejich potomkům se vrátil až v rámci restitucí po pádu socialistického režimu. Kaple však byla jako kulturní památka přidělena obci Mladý Smolivec, která v posledních letech provádí její rozsáhlou rekonstrukci. Bohoslužby v kapli obstarává duchovní ze Spáleného Poříčí, který administruje farnost Čížkov.

Stavební vývoj a popis

Původní podobu kaple bohužel neznáme, i když se někdy objevuje tvrzení, že byla z větší části dřevěná. Její nejstarší známý popis pochází z března roku 1800. Hovoří o stavbě skládající se z oválné a čtverhranné části, přičemž tato zřejmě představuje presbytář, k němuž byla přistavěna sakristie a věž.
Zajímavé informace k stavebnímu vývoji kaple, přesněji k její zamýšlené přestavbě, poskytují písemnosti farního úřadu Čížkov uložené ve Státním okresním archivu Plzeň – jih, pracoviště Blovice. Předně jde o tři nedatované plány s rozpočtem nákladů, připravené zednickým mistrem Ondřejem Černým a tesařským mistrem Martinem Holečkem. Realizovány však nebyly. Zdá se, že tehdejší patron, bailli Johann Baptist Franz Colloredo nebyl přestavbě kaple nakloněn, a tak její iniciátor, čížkovský farář Václav Lechner od původního záměru upustil, stále však poukazoval alespoň na nutnost opravy. V květnu 1792 si nechal od dožického vrchnostenského správce vypracovat kalkulaci nákladů na opravu střechy, která se nacházela v havarijním stavu a narušovala tak statiku kaple. Hrozilo především zřícení dřevěného stropu, avšak ani obvodové zdivo nebylo zcela v pořádku. Drolily se zejména římsy na oknech a věži. Správce předpokládal, že na opravu střechy bude zapotřebí 15 000 šindelů, 16 000 hřebů, 1 sáh trámů, 3 sáhy pozednic, 6 sáhů prken o celkové hodnotě 124 zl. 30 kr., což ovšem zahrnovalo i práci tesaře a dvou přidavačů. V prosinci 1792 pak farář podal žádost na bailliho Colloreda o poskytnutí dřeva z panských lesů. Argumentoval mimo jiné tím, že z nevelkého kapitálu dožické kaple, lze použít jen část, která na pokrytí nákladů nestačí. Bailli sice přípisem z února 1793 nutnost opravy kaple připustil, ale protože se zde sloužila mše jen čtyřikrát do roka, nechtěl zbytečné plýtvat panským materiálem na nějaké větší práce. Zda tedy nakonec oprava střechy proběhla, nevíme, pravděpodobně však ano, ale jen v omezené míře.

Zásadní přestavba byla podniknuta až v letech 1862–1863 za bailliho Friedricha, hr. Schönborna. Kaple tehdy získala svou současnou podobu jednolodní stavby podélného půdorysu s pravoúhlým presbytářem, k jehož severní straně je přistavěna sakristie, a hranolovou věží v ose západního průčelí, zpevněnou dvěma masivními opěráky vybíhajícími přímo z hmoty věže. Fasádu pročlenily jednoduché lizénové rámce a byly prolomena jednoduchá segmentově zaklenutá okna. Stejným způsobem byly řešeny i vchody. Interiér kaple byl nově zaklenut, presbytář valeně s výsečemi svedenými na hranolové pilíře s římsovými hlavicemi, loď podobným způsobem s meziklenebními pasy vybíhajícími z polopilířů s pilastry a římsovými hlavicemi. V patře sakristie byla zřízena panská oratoř otevírající se do kněžiště půlkruhovým obloukem. V kněžišti byly vymalovány řádové kříže v kruhových polích. Přestavbu, jejíž součástí byla přirozeně i výměna střech, dokládá mimo jiné letopočet 1862 vyrytý v jednom z trámů krovu věže, objevený při poslední opravě. Dne 3. května 1863 byla kaple benedikována.

Další oprava kaple proběhla v letech 1906–1907 z iniciativy českého velkopřevora řádu maltézských rytířů Heinricha von und zu Liechtenstein. Týkala se ovšem především vnitřní výmalby.

Následující práce na kostele představovaly vesměs jen nutné opravy střech. Roku 1910 opravoval krov věže Jan Křížek, roku 1956 pak proběhla rekonstrukce její střechy Václavem Říhou ze Lnář a dožickými řemeslníky Václavem Tesařem a Josefem Valentou. Posledně jmenovaný opatřil roku 1971 oplechování věže nátěrem. Roku 1994 došlo k opravě sanktusníku.

Roku 2007 rozhodlo zastupitelstvo obce Mladý Smolivec o celkové opravě střech kaple, zejména na věži, která se v důsledku shnilé konstrukce krovu nakláněla a ohrožovala tak statiku celé budovy. Po získání dotace z Havarijního programu ve výši 300 000 Kč, byla v září 2008 zahájena oprava střechy věže s celkovým rozpočtem 318 094, 60 Kč. Pokrývačské práce prováděl Josef Cihla z Předmíře, tesařské Zdeněk Čejka ze Zámlyní. Následovaly ještě dvě další etapy (2009, 2010), během nichž byla provedena rekonstrukce střechy lodi a sanktusové vížky. Roku 2010 započaly práce na fasádě. Nejprve bylo ovšem nutno vyměnit okna na severní straně kaple, jejichž stav byl již natolik havarijní, že znemožňoval jakýkoli restaurátorský zásah. Výměnu oken provedla firma Spour – Krejčí z Budislavic a stála 63 000 Kč. Dotace Ministerstva kultury byla přiznána ve výši 50 000 Kč. Do 31. října tohoto roku pak byla ve spolupráci s firmou STAVEL Příbram, s. r. o. provedena 1. etapa opravy fasády, a to odvodnění a nové omítky presbytáře a sakristie, včetně výroby a osazení polychromované kartuše s maltézským křížem na východní straně kněžiště. Celkový náklad činil 400 000 Kč; jednu čtvrtinu pokryla dotace z programu Zachování a obnova kulturních památek Plzeňského kraje. Nezbývá než s velkým uznáním říci „jen tak dál“ a popřát všem, kdo se na opravě podílí, mnoho úspěchu, trpělivosti a radosti z dobře odvedené práce, jejímž cílem je vrátit dožické kapli důstojný vzhled.

Vnitřní zařízení

Podle nejstaršího známého inventáře kaple z dubna 1750 bylo její vybavení velice bohaté. Část byla ovšem uložena ve speciální místnosti dožického zámku vedle domácí kaple. Šlo především o cennější věci, které zde byly lépe chráněny, a bohoslužebné náčiní, které se dalo použít také při domácích bohoslužbách. Byly to například stříbrná pozlacená monstrance a dva stejným způsobem zhotovené kalichy, jesličky v prosklené skříňce, modře mramorovaná skříň s bohoslužebnými rouchy, procesní podstavec na sochu Panny Marie, relikviář sv. Anny v podobě ruky s autentickou (církevní písemnost ověřující pravost ostatků) a konečně oblečená socha Panny Marie s Ježíškem u nohou v černé prosklené skříňce s kováním. Zvláštní položku představuje dubová okovaná skříňka na bohoslužebné knihy se třemi klíči, z nichž jeden měl u sebe čížkovský farář, jeden rychtář a jeden dožický zámecký správce.

V kostele samém jsou popisovány stávající čtyři oltáře, kazatelna, zpovědnice, křtitelnice a na kůru pozitiv, několik obrazů a samozřejmě další vybavení, především bohoslužebné textilie. Panelový hlavní oltář s obrazem sv. Michaela je vrcholně barokním dílem z doby po roce 1710 a zdobí ho sochy Mojžíše a Árona. Roku 1750 na něm stál krucifix a byl opatřen baldachýnem. Staršího data je bezpochyby portálový boční oltář Panny Marie Sedmibolestné. Ten je podle provedení datován do závěru 17. století. Podle citovaného inventáře se na něm nacházela socha Piety se dvěma korunkami, jak lze vidět ještě na fotografii z počátku 20. století. Dnes je socha nahrazena nehodnotným obrazem Madony.

Stejného data (první polovina 18. století) a od stejného výrobce pochází panelové protějškové oltáře v lodi s obrazy od plzeňského malíře Jana Herziga z doby přestavby kostela roku 1862 (možná pouze přemalovanými původními plátny). Levý oltář je zasvěcen Sv. Rodině, která je zde zachycena v širším složení se sv. Jáchymem, Annou a Janem Křtitelem, který je shodou okolností hlavním patronem řádu maltézských rytířů. Inventář z roku 1750 na něm popisuje sochu Panny Marie Svatohorské v bílých šatečkách zdobených květinami. Pravý oltář je zasvěcen Proměnění Páně.

Kazatelna, přístupná ze sakristie průchodem ve zdi, pochází pravděpodobně také z první poloviny 18. století, stejně jako oltáře v lodi.

Pozitiv, popisovaný v inventáři z roku 1750, nahradil před rokem 1803 nový, pořízený na náklad bailliho Johanna Baptisty Franze Colloreda. Současný nástroj zhotovil roku 1896 Josef Vanický z Třebechovic pod Orebem.

Vnitřní vybavení poznamenala zásadním způsobem úprava podniknutá v letech 1906–1907 z iniciativy velkopřevora Liechtensteina. Předně byla provedena stávající výmalba lodi a presbytáře s rostlinnými, ornamentálními a figurálními motivy. V duchu řádové tradice připomínat své členy a hodnostáře heraldickými prostředky bylo ve stejné době po kostele rozvěšeno celkem 17 oválných plechových tabulí se znaky a jmény dožických baillivů. Pět tabulí bylo umístěno nad triumfální oblouk, zbytek na ostatní zdi kaple. Do dnešních časů se dochovalo pouze 8 těchto heraldických památek. Jsou uloženy v depozitáři muzea v Kasejovicích. V rámci obnovy interiéru kaple došlo také k instalaci neoslohových lavic s řádovým křížem na čelní straně a kovaná mřížka oddělující kněžiště od lodi se stejným motivem.

Na věži kaple visí zvon, který dal ulít roku 1575 Mauric Chanovský z Dlouhé Vsi u věhlasného pražského zvonaře Brikcího z Cimperka. Je bohatě zdoben a nese erb pořizovatele a jeho jméno spolu s českojazyčným nápisem následujícího znění:
„Vrozeny pan Mauryc Chanowsky z dlauhy wsy a na / Dozicych etc pro czest a chwalu Bozy, Krysta ??? / ymenem So Michala Archangela Bozyho, na budaucy / památku swau zwlastniho nakladu y tento Zwon udie / lati dal aby lyde po zwonieni segdauce se k chwalam / Bozym w tomto mistie panu Bohu a Cyrkwi krzestanske / oddanem za geo Bozska dobrodini diekowaly a w potrze / bach swych Gmeno geo Se wzywaly kteryzto Zwon ulit / bil Brykcy Zwonarz z Cynperku na Nowem Miestie / Prazskem Leta 1575 w Strzedu ochtab So Bartolomiege / Aposstola panie z toho bud panu Bohu czest a chwala wzdana.“
Pro své stáří a uměleckou hodnotu unikl tento zvon, který patří k cenným dokladům úrovně českého renesančního zvonařství, rekvizici za obou světových válek. Druhý zvon, pořízený Mauricem Chanovským patrně u stejného výrobce roku 1578, takové štěstí neměl. Protože roku 1828 pukl, byl roku 1839 přelit u Václava Pernera v Plzni, čímž ztratil své původní vzezření. Zrekvírován byl roku 1916.

V sanktusové vížce nad kněžištěm býval zvláštní zvon již roku 1803. Současný pochází z roku 2010 a nese jméno Maria podle Marie Krejčové z Dožic, která se svým manželem uhradila takřka celý jeho výrobní náklad. Zhotovila ho zvonařská dílna Leticie Vránové – Dytrychové v Brodku u Přerova. Benedikován byl dne 5. listopadu 2010 P. ThDr. Miroslavem Vančem, PhD., administrátorem farnosti Spálené Poříčí.

Vladimír Červenka

Autor článku: Vladimír Červenka