Obec Mladý Smolivec

Historie obce a okolí

Úvodní stránka I Navigace - mapa webu I Grafická verze


HISTORIÍ PODBRDSKA

Popis území
Území spravované obecním úřadem v Mladém Smolivci zasahuje na severu do souvislého zalesnění Brdského pohoří, až k návrší zvané Vrchy do výšky 700 m. n. m. Smolivecké i radošické polesí je nakloněné jižním směrem. Ve výšce kolem 570 metrů lesy ustupují zemědělsky vyžívaným plochám. Zhruba středem regionu protéká potok, který pod Mladým Smolivcem nese jméno Lomnice shodné s názvem mlýna zde stojícího. Prameny potoka vyvěrají v lesních plochách na západním svahu Třemšína, v oddělení Na Dlouhých, u chaty Moricka a pod svahy chráněného území Chynínské buky. Křišťálově čistý potok býval odedávna domovem ušlechtilých pstruhů, raků a vzácných mníků a mihulí říčních.
Západní část regionu tvoří pahorkatý hřbet o nadmořské výšce 600 m. n. m., kolem vsí odlesněný, táhnoucí se od severu k jihu. Na něm rozeznáváme les Voletín, návrší Na Skále nad Radošicemi, ves Dožice s Kamýkem, ves Budislavice , a dále mimo region hřbet pokračuje směrem na Chloumek a Kasejovice.
Jihovýchodní část Smolivecka je široce rozevřené údolí směřující ku Blatné s korytem Lomnice uprostřed. Změna charakteru krajiny se nemění naráz. Mezi Radošicemi a Starým Smolivcem ještě vyčnívají výšiny Stráž a Hůrky. Příhodných vrcholků, odkud je krásný výhled, skýtá region několik.

"Hospodářské centrum"
Pět sdružených vsí bylo po dlouhou dobu typickými poddanskými sídly. Žádná z nich nebyla nikdy dominantní ostatním. Jejich seskupení je odrazem novodobé potřeby vyplývající ze změny charakteru zemědělské výroby.
Mezi léty 1950 až 1960 se pod vlivem konkrétních osob a okolností soustředilo organizační centrum nového zemědělského hospodářského celku do Mladého Smolivce. Sloučení samosprávy umožnilo soustředění větších prostředků při investičních i společenských akcích.

Prehistorie
Ze zpráv o osídlení Podbrdska a Brdského pohoří budeme popisovat pouze doklady o slovanském osídlení. Ve vyčerpávajícím díle badatele Bedřicha Dubského "Pravěk Jižních Čech" je mnoho nálezů, které dokumentují slovanská hradiště a pohřby v povodí Lomnice a Skalice již v 7.stol. Jmenovitě je uvedeno naleziště v nedalekých Kocelovicích a mohyly budislavské poblíž cesty k Přebudovu a v Mladém Smolivci, prozkoumané Hykešem a Siblíkem. Početnější a pojmenovaný kmen Božešiců z Počápel u Březnice odvozuje badatel Pekař z Listiny vyšehradské z 9. stol., kde jsou vyjmenovány staré české kraje. Geografické hranice tohoto kmenového území jsou vymezeny tokem Úslavy, vrcholem Třemšína až k řece Vltavě. Na jihu pak zahrnuje Blatensko, Strakonicko až po Písek. Někteří badatelé předpokládají spřízněnost tohoto rodu se Slavníkovci.
Roztroušené obyvatelstvo v brdské krajině a na jihu Čech bylo reprezentováno hradem Prácheň s křesťanským kostelíkem sv. Klimenta, ležícím na kopci poblíž dnešních Horažďovic. Založen byl dle pověsti knížetem Bořivojem I.
Můžeme tedy soudit, že osídlování Podbrdska postupovalo pozvolna, zatímco ve Středních čechách už přemyslovská knížata řešila vznik Českého státu a s tím související vztahy vzájemné i mezinárodní. Také na západním okraji Brd už stará Plzeň fungovala jako město se složitou společenskou strukturou. Za prokázané lze rovněž pokládat, že kmen Buziců postupně osidloval podbrdskou oblast proti proudu říčky Vlčavy. Ovládli postupně celý prostor mezi Březnicí, Rožmitálem, přes Teslíny až po Poříčí, které založili jako ves. Dalimilova kronika již vypráví, jak příslušník jejich rodu Dětřich získal erb s kančí hlavou.
Dochované písemné záznamy z pozdější doby pak útržkovitě zachycují jednotlivé představitele jako pány z Rožmitálu - Jaroslava z let 1193, jeho syny Budislava a Heřmana (v letech 1257 a 1274). Písemně je rovněž doloženo, že Rožmitálští roku 1239 prodali ves Poříčí a přilehlé okolí klášteru Kladruby, a to skoro 60 roků před založením nové Plzně.
Jméno Budislava z Rožmitálu zajímavě rezonuje se vsí Budislavice. Navíc i další Budislav (syn Protivův) prokazatelně držel tvrz a ves Čížkov ještě v letech 1310 - 1318.

Třemšín
Zvlášť významná je pro nás historie hradu Třemšín. Pánům z Třemšína náš region, nebo alespoň jeho část, nesporně patřil. Výstavba hradu je datována do doby kolem roku 1200. Bohužel jména jeho vlastníků nejsou dlouho písemně doložena. První známý pán na Třemšíně je až Beneš z Třemšína, který zde pobýval v roce 1349. Po něm následovali Hroch (1389) se syny Jodokem a Heršem. Roku 1398 přikoupili k Třemšínu ves Zámlýní. Koncem 14.st. je citován Diviš z Třemšína. Po jeho smrti nastává chaotický vývoj. Král Václav IV. daroval panství jako odúmrť Janu Zajíci. Pak se znovu objevuje původní majitel Jodok. Následuje další majitel Hroch z Maršovic. V době husitské revoluce znovu sedí na Třemšíně Jan Zajíc zanícený odpůrce kalicha, ten vyhlašuje válku hnutí podobojí. Odplaty se dočkal r.1424, když husité hrad dobili a zpustošili. Poslední zpráva udává Mikuláše Vepře pána Třemšínského jako patrona kostela hvožďnského v letech 1436 - 1446. Pak už hrad nebyl obýván. Noví majitelé se usídlili na Rožmitále. O okrajové vsi i lesy se podělili sousedé. Petr Zmrzlík pán ze Lnář určitě nebojoval v husitském vojsku (1427 před Plzní) zbytečně. Rychle se orientoval, 28.11.1455 se připojil k Lize zelenohorské proti Jiřímu z Poděbrad. Kromě mnoha vsí získal v té době i Budislavice a Dožice.
Zpustlý hrad Třemšín se pokusil obnovit Zdeněk Lev z Rožmitálu roku 1528. Získal povolení krále Ferdinanda I. ,ale z finančních důvodů ze záměru sešlo. Naopak zadlužené panství rožmitálské musel prodat Floriánu Grispekovi. Ti vedli dlouhé spory se sousedy o hranice panství. Třemšínu se nevěnovali. Za svoji účast ve stavovském povstání jim po Bílé Hoře byl zabaven veškerý majetek. Ferdinand II. daroval panství r.1623 pražskému arcibiskupství. Osud hradu Třemšína byl dokonán po roce 1793, kdy se stal acibiskupem V.F.Salm. Velmi si oblíbil zdejší krajinu. Návrší Třemšína nechal v duchu romantismu upravit do parkové podoby. Hradní trosky byly odstraněny, vybudovány procházkové chodníky a altánky. Stromy bránící rozhledu vykáceny.

Stavovské povstání - bitva na Vraždě
Náboženský vliv hnutí podobojí přetrvával, fary v době předbělohorské drželi kněží kališní. Když se ujal po svém tchánovi Zdeňkovi ze Šternberka panství lnářského Volf Novohradský (po dlouhé době opět katolík), zjišťuje, že nejbližší katolický kněz je na Zelené Hoře nebo až ve Strakonicích děkan Martin. Ani v Blatné katolického kněze nebylo.
Konflikt českých stavů s císařem vyústil ve válečné střetnutí.
Těžké škody způsobené pohybem vojsk na českém území se přímo dotkly našeho regionu. Na starodávné obchodní komunikaci spojující Příbram a Březnici s bavorským Norimberkem, uprostřed prostoru mezi Starým Smolivcem, Radošicemi, Dožicemi, Budislavicemi a Mladým Smolivcem přepadlo dne 7.10.1620 v časných ranních hodinách 20 000 stavovských vojáků vedených K. Anhaltem vojska císařská, vedená generálem Buquoyem o počtu 16 000. Napadený však včas dostal zprávu, že se blíží české vojsko, vyhlásil poplach a ráno velmi časně se dal na ústup směrem k Zelené Hoře, aby se spojil s vojsky svého spojence Maxmiliána Bavorského.
Útočící české vojsko zastihlo už jen zadní oddíly císařských. V nelítostném střetnutí bylo na polích kolem návrší Stráž, na pastvišti dnes nesoucím jméno Vražda a na radošických lukách kolem potoka zabito asi dvě stě císařských vojáků.
Tehdy stával při potoce rybník a mlýn. Vypráví se, že voda v rybníku byla červená od krve nešťastníků, kteří si zde ošetřovali svá zranění. Mlynář jménem Koc, vyznáním kališník byl císařskými katolickými vojáky ubit a mlýn vypálen. Císařstí ve snaze ztížit své pronásledování zapálili i přilehlý les, dosud nesoucí jmeno Vypálený.
Během svého spěšného ústupu potkali ještě u Dožic kališnického kněze vracejícího se z kostelíka Na Kamýku do farního kostela budislavského. V lese Štědrý ho zabili potupnou smrtí a celé Budislavice jako doupě kacířské rovněž vydali ohni.
Mrtví vojáci byli pohřbeni na náhorní plošině poblíž návrší Stráž při cestě. Místo je označeno kamenným smírčím křížkem.
Stavovští po bitvě protivníka nepronásledovali.Císařští následující den založili požár v Poříčí, které od té doby nazýváme přídomkem Spálené. Poté v Plzni pacifikovali Mansfelda, který za úplatek 100 000 tolarů zradil české stavy v jejichž žoldu sloužil.
Rozhodující střetnutí na Bílé Hoře dne 8.11.1620 a jeho následky ovlivnili pak české dějiny na celá staletí

Z HISTORIE JEDNOTLIVÝCH VESNIC

S velkou pravděpodobností lze předpokládat jejich existenci v době stavby zdejších staveb náboženských a panských tedy ve 12 a 13. stol. Obecně ale je existence osady uznávána až z doložených písemných záznamů.

Budislavice (památky)
První zmínka o vsi je z let 1370-1371. Uvádějí se držitelé místní tvrze bratři Filip a Miroslav z Budislavic. Roku 1401 náležely Budislavice Beneši z Choustníka a r.1418 Mikuláši z Kladrubec. V roce 1456 příslušely ke Lnářům. 1577 byly prodány Mauricovi Chanovskému z Dlouhé Vsi a ke statku Dožice a v roce 1420 je vlastnil Jindřich z Budislavic. Kostelík sv. Jiljí zde stával již ve 14 stol. V roce 1723 byl přistavěn. Obraz na hlavním oltáři je z r.1859.Obraz p.Marie Růženecké pochází z roku 1904 (dílo J. Mathausera). Největší zvon pocházel z roku 1550, menší byl z roku 1524, nejmenší byl datován 1879. Hřbitov kolem kostela sloužil okolním vsím včetně St. Smolivce. Na návsi stojící kaple sv. Jana Nepomuckého byla postavena 1896.
Po vyhnání kněží podobojí, v době pobělohorské, byl jako první obsazen katolickým knězem kostel sv. Jana Křtitele v Čížkově a to roku 1700. K němu bylo přifařeno široké okolí včetně Budislavic, Nových Mitrovic a Starého Smolivce. Budislavický kostel a dožický Na Kamýku sloužily od poloviny 18. století jako filiální s občasným provozem. Po obsazení fary hvožďanské r.1786 byl Starý Smolivec přifařen ke Hvožďanům. Lokálie budislavská byla povýšena na farnost r.1857.
Triviální škola byla zřízena 1790. Prvním učitelem byl F.Horták, cvočkař. Od 1798 po dobu 67 let nepřetržitě pak Matěj Bach, zchudlý právník, vzdělanec a talentovaný hudebník. Stará škola o jedné místnosti byla 1.9.1839 nahrazena novou budovou. Zdejší škola od 1818 dvoutřídní, od 1883 trojtřídní.1913 měla škola 146 žáků z Budislavic, Přebudova a Ml.Smolivce. Kladrubecké děti docházely do zdejší školy do roku 1899. Dnes už bohužel škola nefunguje.
Ves byla zpustošena na počátku třicetileté války. Roku 1654 zde byly 4 usedlosti funkční, dvě pusté, 5 chalup a dva domky. 1739 jsou zaevidováni 4 sedláci, 5 chalupníků a 4 domkáři. Roku 1770 napočítáno 14 domů. Před 1. světovou válkou čítaly Budislavice 55 domů s 286 obyvateli.

Dožice (památky)
Ve 14. stol (1318) zde stávala tvrz na níž sídlili Racek a Lev. V 15. století, nejprve patřila Pelhřimovi, později Janovi a Černínovi. Poté na tvrzi sídlili Martinkovští z Roseče. Z nich poslední Jan prodal Dožice r.1553 M.Chanovskému z Dlouhé Vsi. Ti je drželi do r.1660, kdy je koupí získal Vilém A. Vitanovský z Vlčkovic.1664-1689 náležely A. J. Bukovanské. 1689 koupila Dožice obec rokycanská, ale 1698 je prodala Janu Unvertovi. Ten je dohodou směnil s Adamem Fortunátem Kocem z Dobrše za Obytce. 1723 se stal pánem na Dožicech Jan Josef Vančura z Řehnic. Jeho bratr Jáchym c.k. rada a soudce zemský prodal Dožice1746 křížovníkům sv. Jana z nich přešlo vlastnictví na Maltéze červeného kříže.
Kostelík sv. Michaela na výšině Kamýk (608 n.m.) byl postaven M.Chanovským r.1575. Přestavěn a rozšířen v roce 1862. Farním kostelem se nikdy nestal.
Místní zámek podle popisu z roku 1746 byl zčásti dřevěný s úřednickým bytem v přízemí, nahoře s panskými pokoji. Při dvoře je evidován pivovar a lihovar, obojí zaniklo ve druhé polovině 19.stol.
Podle berní ruly r.1654 bylo v Dožicích 9 gruntů osedlých a jeden pustý. 8 chalupníků a jeden domek pustý. 1770 se vykazuje 18 hospodářů, mlýn o jednom kole na nestálé vodě, 1 žid vinopalník a 1 žebrák. Napočítáno 39 čísel. Roku 1913 měla ves 93 čísel, 493 obyvatel a dva mlýny. Na návsi jsou tři sochy z první poloviny 18.století (Jan Nepomucký, sv. Anna a sv. Antonín).
Školou náležely Dožice do Čížkova. Po složitých peripetiích byla ve vsi přestavbou někdejšího hostince zbudována a otevřena místní základní škola . Jako dvoutřídní začala fungovat od r.l888. Měrčín sem byl připojen v r.1900.
1913 měla škola 95 žáků.

Mladý Smolivec (památky)
První písemná zmínka je o něm z r.1414. Ves patřila ke Kasejovicím, pak ke Lnářům. Roku 1551 jej získali Chanovští z Dlouhé Vsi. 1577 jej koupil Oldřich Strojetický ze Strojetic. R.1664 byl připojen znovu ke Lnářům.
Roku 1654 napočítáno 8 gruntů osedlých, dva pusté a mlýn. 1695 pak devět gruntů, pět chalup a krčma. Při číslování domů 1770 označeno 36 čísel a mlýn.
Roku 1878 vyhořel místní dvůr velkostatku lnářského.1913 zde stálo 68 domů se 393 obyvateli. Školou i farou přináležela ves do Budislavic.
Zdejší kaple je zasvěcená sv. Vavřinci . Ve vsi bývaly dva mlýny, ale hořejší z roku 1432 (později řečený Siblíkův) patříval k panství oseleckému a byl vykazován ve Starém Smolivci. V daňových výkazech je proto ve vsi veden jen mlýn o němž je zmínka r.1488 a je nazýván Lomice nebo také U Vůsí. Ke vsi náležely odedávna také dva domky stojící za vsí u lesa v Březinách. Ve třicátých až padesátých letech byly ve vsi dva hostince, krám a kovář.
Zemědělské družstvo založené v listopadu 1953 mělo schopné vedení a velmi dobře prosperovalo. K němu se postupně připojovaly okolní zemědělské celky. Byly zde vystavěny nové a rozsáhlé hospodářské a opravárenské provozy. Ves zaujala postavení hospodářského centra regionu a v roce 1960 bylo do Mladého Smolivce přeneseno i sídlo samosprávy.

Starý Smolivec (památky)
Prvním známým držitelem vsi je vladyka Drslav doložený r. l368. Následující vlastník byl od r.1413 Přibík z Řesanic. Jeho rodu Starý Smolivec po dlouhá léta náležel. Bratři Václav a Mikuláš zde kolem r.1550 vybudovali kamennou tvrz s dřevěnou nástavbou. Po Ondřeji Řesanském z Kadova zdědila Smolivec jeho dcera Zuzana, která se roku 1614 provdala za Jana Lipovského z Lipovice. Za svoji účast ve stavovském povstání proti králi Ferdinandovi II. byl pokutován, ale později obvinění zproštěn. Zemřel r.1632 a pochován je v kasejovickém kostele.
Jeho vnuk František Karel prodal r.1697 Starý Smolivec Jiřímu Vojtěchovi Janovskému z Janovic, který jej připojil k panství Oseleckému. V první polovině l8. století vystavěli Oselečtí ve Smolivci patrový barokní zámek s kaplí Povýšení svatého kříže. Pravděpodobně jde o dílo italského mistra Antonína de Maggiho.
V místním panském dvoře byl letech 1647 - 1849 provozován pivovar. Kontribuční sýpka provozovaná v letech 1790 - 1879 stojí dosud a stále slouží svému účelu, nyní jako součást sušky na obilí. Právě při její stavbě byla odstraněna budova o rozměrech 14 x 24 m. Síla stěn přes 150 cm byla známkou o její starobylosti a totožnosti s někdejší tvrzí.
Součástí oseleckého panství byl Smolivec do roku 1887. V uvedeném roce hrabě Viktor Boos Waldek prodal místní dvůr, zámek, 350 ha lesů i 140 ha zemědělské půdy držiteli lnářského panství hraběti Karlovi z Lilgenau za 170 000 zlatých.
První budova místní dvoutřídní školy postavená roku 1827, nynější č.p. 16 - se zvoničkou, sloužila svému účelu do r.1905. V uvedeném roce byla otevřena nová patrová školní budova č.p. 80. Tu opustili poslední žáci 30.6.1976. Nyní je nově rekonstruovaná a slouží jako škola mateřská .
V roce 1654 ves pozůstávala ze 6 statků obhospodařených, dvou nově obydlených, 3 pustých. Dále zde jsou uvedeni 2 chalupníci, 9 zahradníků a dva domky pusté. 1720 se vykazuje 22 hospodářů, krejčí, kovář, myslivna, koželužna, ovčín a mlýn na nestálé vodě. Roku 1770 měla ves 42 čísel.
Na počátku 20.stol. zde stálo 80 domů s 665 obyvateli. Obec byla elektrifikována v roce 1929, vodovod zřízen r.1958. Hasičský sbor zde pracuje od r.1894 a pod jeho patronací působil i ochotnický divadelní soubor a místní knihovna.

Radošice (památky)
První písemná zmínka o Radošicích je z roku 1542. Václav Zmrzlík, pán na Orlíce, Březnici a Lnářích, ji nechává zapsat do obnovených desek zemských. Roku 1577 byla ves prodána Chanovským z Dlouhé vsi a připojena k panství dožickému. Během dalšího století byla ves sedmkrát prodána, aby se v roce 1676 znovu stala součástí panství Lnáře a setrvala v něm až do roku 1924, kdy byl zdejší dvůr a pozemky k němu náležející podle zákona o pozemkové reformě rozparcelován. Zbytkový statek se stal majetkem někdejšího šafáře velkostatku Josefa Müllera.
Podle berní ruly z r.1654 zde bylo 11 rolníků usedlých, 1 chalupník, 4 zahradníci, 2 chalupy pusté, mlýn a hamr. V r.1748 bylo v Radošicích 18 hospodářů, 2 domkáři, kovář, tkadlec, mlynář, obecní pastýř a jeden podruh. 1770 je zaregistrováno 36 čísel popisných. R.1913 měla ves 69 domů se 406 obyvateli. První školu obec vystavěla r.1875. Druhou vhodnější r.1911. Po dočasném uzavření se ve škole znovu učilo od 1.9.1954 do 30.6.1975.
V letech 1901 až 1967 v obci působili divadelní ochotníci. Od konce 19.stol. zde pracovala Spořitelna. Na návsi, vedle kapličky sv. Anny , najdeme víceúčelovou obecní budovu s věžními hodinami dokončenou 30.9.1939.
Ves radošická vlastní rozsáhlé lesy, které získala roku 1573. Ostrý spor o hranice mezi rožmitálským a lnářským panstvím tehdy proti sobě vedli Florián Grispek se Zdeňkem ze Šternberka. Spor vyústil vysláním Matiáše Pekárka, komorníka zemských desek a členů zemského soudu, k vyšetření a rozsouzení sporu na místě, za účasti okolních šlechticů a svědků. Přizvaní byli i rychtáři a sedláci z Radošic, obou Smolivců, Chynína a Roželova.
Komise našla východisko sporu, když potok a pruh lesa kolem přiřkla k Rožmitálu. Pešek z Chynína tehdy dosvědčil, že zde odedávna ryby loví pro Gryspeka. Ostatní svědci pak označili hranice lesů lnářských, rožmitálských a lesů, které radošičtí odedávna užívají. Argument Gryspekův, že zde pase svůj dobytek byl odmítnut. Do zemských desek E.9 byly sporné lesy zapsány jako majetek obce Radošické. Dva rozvadění sousedé odešli s nepořízenou.


Kontakt na Obecní úřad : ou.smolivec@worldonline.cz
Kontakt na správce webu: reddy@cbox.cz

Portál veřejné správy. (otevře v novém okně)