Šlechtické pohřby v budislavickém kostele

Pohled do historie budislavického kostela sv. Jiljí očima pana Vladimíra Červenky.

Erb Hildprandtů z Ottenhausenu
Erb Schmidgräbnerů z Lusteneku
Erb Zeßnerů ze Spitzenbergu

Při procházení matrik fary v Čížkově, odkud byly do roku 1787 spravovány také Budislavice, jsem narazil na dva zajímavé zápisy, jež odhalují dosud neznámou či přinejmenším opomíjenou část historie budislavického kostela. První zápis se vztahuje k 20. červenci 1731 a zní: „V kostele budislavským S. Jiljí proti oltáři S. Václava pod tím štukovým hrobovým kamenem pohřbena jest urozená paní Maria Terezie, pozůstalá vdova po neb(ožtíkovi) urozeném a statečném rytíři panu Ferdinandovi Schmidgremrovi z Lustenku, bejvalém pánu na Vysokým tu mezi Příbramí a Březnicí, rozená Hildtebrandtka z Ottenhausu, umřela dne 19. července ráno v 5. hodin, svátostmi zaopatřena, stáří okolo 75 let.“ (SOA v Plzni, Sbírka matrik, Čížkov 17, pag. 13) Druhý zápis má datum 26. července 1745 a je následujícího znění: „V Budislavicích v kostele S. Jiljí tu pod štukovým dlouhým kamenem pohřbena jest Karolina Anna Barbora, item Josef Emanuel, slečna a mladý pán, dcera a syn j(e)m(no)stpána Josefa Schmidgrämbra z Lustenku, ona stáří 1, 7, 7, on ale stáří je - , 5, 8.“ (SOA v Plzni, Sbírka matrik, Čížkov 17, pag. 130)
Oba citované zápisy dokládají, že i v budislavickém kostele se nacházelo pohřební místo (pohřbívání v interiérech církevních staveb bylo v tu dobu obvyklé), kde byly pochovány hned tři šlechtické osoby, jedna dospělá a dvě děti. A nejen to. Dovídáme se také, že místo pohřbu bylo v blízkosti oltáře sv. Václava (dnes sv. Jana Nepomuckého, v jehož horní části je umístěn starší obraz sv. Václava) a bylo kryto „štukovým“ kamenem. Zatím nemůžeme říci, zda se pod ním nacházela zděná hrobka, nebo jen prostý hrob v zemině, ačkoli prvně uvedená varianta je pravděpodobnější. Na druhou stranu při zběžné prohlídce exteriéru kostela nenacházíme nikde otvory, kterými by byla odvětrávána. Rozhodně by stálo za to učinit důkladnější průzkum za použití odborných postupů a zjistit, zda je pod kostelem hrobka a zda jsou v ní dochovány rakve zemřelých osob. Pokud jde o náhrobní kámen, po něm dnes není v kostele ani stopy. Zřejmě zanikl při předláždění podlahy kostela. Nevíme tudíž ani, jak vypadal, zda byl na něm erb a jaký nesl nápis.
Kdy byla v budislavickém kostele zřízena hrobka či přesněji pohřební místo také není známo, ale můžeme-li soudit podle analogie s jinými kostely v okolí (například v Kadově), zdá se pravděpodobným, že vznikla při vrcholně barokní přestavbě kostela v letech 1723–1731. Nejspíše nebyla primárně určena pro konkrétní osobu či osoby, ale pro příležitostné využití ze strany společensky významnějších vrstev daného místa (šlechta, vrchnostenští úředníci, duchovní). Prostým farníkům byla vyhrazena posvěcená půda hřbitova kolem kostela. Kdo byli ti, kteří nalezli místo posledního odpočinku v budislavickém kostele a proč byli pohřbeni právě zde, na to se pokusíme odpovědět nyní. Začneme Marií Terezií Hildprandtovou. Ta pocházela z rodu, který je v našem kraji známý díky tomu, že od roku 1798 až do roku 1948 vlastnil zámek a panství Blatnou, kam se po roce 1989 vrátil. Blatnou koupil Václav Karel Hildprandt, jenž byl prasynovcem Marie Ludmily. Tato se narodila kolem roku 1655 Františku Emanuelovi Hildprandtovi z Ottenhausenu, pánu na Brodcích, Hořkově a Děkově († 1674) a jeho druhé manželce Marii Barboře Fiegerové z Hirschbergu († 1713). Roku 1683 se provdala za Ferdinanda Viléma Schmidgräbnera z Lusteneku na Vysoké u Příbrami († 1708), jemuž porodila syny Jana Václava, Josefa Joachima, Františka Josefa a Karla a dceru Kateřinu. Měla sestru Marii Ludmilu (* cca 1668, † 1737), jež byla provdána nejprve za Leopolda Ladislava Vančuru z Řehnic, pak za Adama Humprechta Fortunata Koce z Dobrše, který kolem roku 1700 získal Dožice, kde také roku 1708 zemřel. Vdova Marie Ludmila pak spravovala Dožice jménem svých nezletilých potomků z prvního manželství, z nichž Josef Joachim Vančura po smrti matky statek převzal a vlastnil ho až do roku 1747. Na dožickém zámku přebývala vcelku široká šlechtická společnost provázaná různými příbuzenskými pouty. Kromě Vančurů zde dožívala u sestry i Marie Terezie Schmidgräbnerová. A to byl patrně také důvod, proč byla pohřbena právě v budislavickém kostele. Budislavice tehdy patřily k Dožicům a byl zde kostel, ač bez stálého duchovního správce (farář dojížděl z Čížkova). V Dožicích se nacházel kostelík sv. Michaela Archanděla na Kamýku, ten však měl status kaple, v níž se nepohřbívalo. Dožičtí příslušeli farností přímo do Čížkova. Proto také dožické panstvo pochovávalo své zemřelé v tamějším kostele. Roku 1737 zde byla pohřbena i Marie Ludmila Vančurová. Pro její sestru byly ovšem vyhrazeny Budislavice, snad proto, že v Čížkově již nebylo místo, nebo proto, aby bylo patrné, že jde o příbuzenstvo dožických pánů, nikoli o ně samé.

V případě druhých dvou z celkem tří osob pohřbených v budislavickém kostele šlo o vnoučata Marie Terezie Schmidgräbnerové z Ottenhausenu. Jejich otcem byl Josef Joachim Schmidgräbner z Lusteneku (* 1696), který žil ve 40. letech 18. století u svých příbuzných na Dožicích a vykonával odsud úřad hejtmana Plzeňského kraje. Zde se mu také z manželství s Marií Barborou Zeßnerovou ze Spitzenbergu narodily tři děti – Karolina Anna Barbora (* 1744), Josef Emanuel Jan Nepomuk František de Paula Joachim Benedikt Antonín Rudolf (* 1745) a Marie Josefa Antonie Anna Barbora (* 1746). Všechny byly pokřtěny v dožické kapli sv. Michaela Archanděla za účasti příbuzenstva z místního zámku i ze strany matky, které žilo v severních Čechách. Prvním dvěma dětem ovšem nebylo dopřáno, aby se dožily dospělosti. Zemřely na Dožicích, dcerka ve věku 1 roku 7 měsíců a 7 dnů, jak dokládá matriční zápis, synek starý pouze 5 měsíců a 8 dní. Vysoká dětská úmrtnost se tehdy nevyhýbala ani urozeným rodinám. Obě děti byly pochovány ke své babičce do hrobu v budislavickém kostele.
Když Vančurové z Řehnic prodali Dožice roku 1747 řádu maltézských rytířů, odstěhoval se odsud i Josef Joachim Schmidgräbner s manželkou a dcerkou na Domažlicko, kde vlastnil již od roku 1737 Miletice, k nimž později přikoupil ještě sousední Radonice a Kanice. Měl pak i další děti, z nichž Jan Nepomuk Václav Eliáš (1753–1819) zajistil rodu pokračování. Nadále také setrval v úřadu hejtmana Plzeňského kraje, a když roku 1751 Marie Terezie krajskou správu reorganizovala, stal se prvním hejtmanem nově zřízeného Klatovského kraje, kterým pak byl až do roku 1763, kdy odešel na odpočinek. Zemřel 8. listopadu 1766 na svém zámku v Mileticích a pohřben byl o týden později v kostele v nedalekém Běhařově (SOA Plzeň, Sbírka matrik, Loučim 5, pag. 113), kde se dochoval jeho heraldický náhrobník. Manželka jej následovala na věčnost o dva měsíce později dne 6. ledna 1767. Pochována byla ovšem v Loučimi (SOA Plzeň, Sbírka matrik, Loučim 5, pag. 116).

Autor článku: Červenka V.

Autor fotografií: Červenka V.

Publikováno: 08.03.2013

Aktualizováno: 22.08.2019

Tyto internetové stránky používají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace